(RNDr. Anna Švécarová)
V roce 1823 nechal městský syndik Jan Spanie na městských valech vysázet akátovou alej. Občané prostějovští věnovali zakladateli sadů obelisk, který zhotovil místecký kameník Jan Heinrich. K prvnímu průlomu do hradeb došlo v roce 1865 u Olomoucké brány, kde stavitel Jan Pospíšil postavil honosný dům, který tehdy patřil v Prostějově k největším. Je to dnešní dům na Hlaváčkově náměstí číslo 1. V roce 1869 povolil obecní výbor demolici hradeb v Knihařské ulici, roku 1872 rozhodl tentýž orgán o odstranění hradeb ve východní, jižní a západní části města. V roce 1874 pak o tom, že po obou stranách valu bude zřízen městský park. Josef Ošťádal pořídil situační plán, Josef Šeha na jeho základě vypracoval návrh na sadovou úpravu. Už v roce 1882 byl zasypán příkop kolem Vápenice, v roce 1884 Sadařský a okrašlovací spolek v Prostějově požádal o rozkopání celého valu, a od roku 1892 byl celý prostor postupně upravován v sady. Téhož roku byly městské sady pojmenovány jménem národního buditele Josefa Jungmanna. V roce 1895 byl v parku uložen bludný kámen z finské žuly, který byl přivezen z Háje ve Slezsku. V roce 1934 byl Spaniův památník přestěhován ze západní části parku do části východní, kde se na něj můžete podívat. Na jeho původní místo byl postaven v roce 1935 pomník Bedřicha Smetany od prostějovského sochaře Jana Třísky. Pomník byl zřízen péčí Sdružení prostějovských hudebníků. V roce 1966 publikoval v Aktech přírodovědecké fakulty Palackého univerzity v Olomouci docent O.Mrkos Dendrologické poznámky z Prostějovska. V části věnované Smetanovým sadům konstatuje, že v tomto celkem dobře udržovaném parku bylo zjištěno celkem 57 druhů dřevin. V roce 1970 bylo v jihozápadní části parku postaveno víceúčelové kino Metro a v témže roce provedla Flora Olomouc rozsáhlou rekonstrukci sadů. Tehdy se změnilo taxonomické složení dřevin. V roce 1978 publikoval ve Zprávách vlastivědného muzea v Prostějově docent F. Nováček Dendrologický příspěvek z Prostějova. Mimo Smetanových sadů popsal autor stati i dřeviny rostoucí na náměstích Hlaváčkově, Vojáčkově, Skálově, Floriánském, nám. Dr.O.Přikryla. Poslední větší úpravy provedla zahradnická firma z Bystřice pod Hostýnem v roce 1990. V parku jsou vzrostlé stromy s košatými korunami, proto je celá plocha zastíněná. Park má rozlohu 17 000 m2. Všimněme si teď některých zajímavých dřevin ve Smetanových sadech. Jsou to skupiny tisů, dřezovec trojtrnný, nahovětvec dvoudomý, platan javorolistý, jírovec červený. Pozornost zasluhuje nepochybně jinan dvoulaločný. Tento strom vám chceme představit podrobněji. Jinan dvoulaločný - Ginkgo biloba patří do čeledi jinanovitých. Ačkoli má tato čeleď pouze jednoho zástupce, zkamenělé nálezy ukazují, že podobné rostliny byly kdysi před přibližně 150-200 milióny lety velmi rozšířené ve všech částech světa. Jinan dvoulaločný pochází ze severovýchodní Číny. Do Evropy byl přivezen v roce 1730 z východoasijských zahrad. Nejdříve byl vysazován v Nizozemsku, v Anglii, později ve střední Evropě. Strom má široké, klínovité, většinou dvoulaločné listy s rovnoběžnou žilnatinou. Je dvoudomý, samčí květy jsou žluté a rostou v jehnědách, samičí jsou kulovité, zelené, na dlouhých stopkách. Plodem je žlutozelená peckovice na dlouhé stopce, po rozmáčknutí páchne a má dvouhrannou pecku. Jinan bývá zařazován mezi rostliny nahosemenné, ale na rozdíl od ostatních zástupců nahosemenných má dva děložní lístky. U převážné většiny nahosemenných listy na podzim neopadávají, listy jinanu však na podzim krásně zežloutnou a opadají. Nejdříve u stromů samčích, později samičích. Semena nejsou jedovatá, lisuje se z nich olej. Z listů se připravuje extrakt, který má příznivý vliv na krevní oběh. Dřevo je téměř bílé, vyrábějí se z něj šachové figurky a hračky. Strom poprvé popsal a zařadil do botanického systému Karl von Linné, švédský přírodovědec, který žil v osmnáctém století. Odborný název pochází z přepisu čínského jména yin-kyo , což znamená stříbrný plod. S tímto pozoruhodným stromem se sejdeme i v dalších prostějovských parcích.
Park Kolářovy sady v Prostějově byl zřízen v roce 1932. Je umístěn v rovinném terénu , jeho plocha je 4,9ha. Park se nachází v jihozápadní části města. Sady vznikly z bohatého odkazu prostějovského mecenáše Theofila Kolarze, soudce zdejšího soudu, který zemřel 24. 12. 1908 a je i se svou matkou Aloisií pohřben v severních arkádách prostějovského hřbitova. Pocházel ze starého rodu v Laškově, kde se 15. 4. 1851 na zámku narodil. Na zámku má pamětní desku. Dal uměleckými díly bohatě zkrášlit kostel Povýšení sv. kříže. V soudních spisech se podepisoval jako Bohumil Kolář. V západní části parku byla v šedesátých letech vystavěna hvězdárna, situovaná na oválném prostranství, které slouží pro sportovní a společenské vyžití. Do let 1955-62 se datuje i současná úprava oválu. V roce 2002 zadal Městský úřad vypracování projektové dokumentace a dokumentace pro stavební povolení. Rekonstrukce parku měla být provedena v následujícím roce, městské zastupitelstvo však neuvolnilo finanční prostředky, snad prý až v roce 2004. Z hlediska porostní skladby a zastoupení jednotlivých dřevin je park dendrologicky bohatý. Z dřevin cizího původu jsou zastoupeny např. liliovník tulipánokvětý, lípa americká, dřezovec trojtrnný, převislá forma jerlínu japonského a vilín virginský. Podél hlavní pěší trasy jsou vysázeny břízy bradavičnaté ve formě stromořadí. Bříza bradavičnatá - Betula verrucosa je menší až středně vysoký strom, tenké konce větví jsou převislé. Má nápadně bílou kůru s velkými příčnými čočinkami, ve vyšším věku se na bázi kmene vytváří silná, tvrdá borka. Mladé letorosty jsou drsné, bradavičnaté, poseté voskovými žlázkami. Raší v březnu až v dubnu. Kvete současně s rašením listů, květy jsou jednodomé ve válcovitých jehnědách. Plody jsou nažky s trojcípými šupinami ve funkci křídla a vytvářejí rozpadavá šišticovitá plodenství. Je to evropská dřevina, rostoucí od Italie a Balkánu až po Skandinavii, roste i v Gronsku, na východě proniká až do Sibiře, v Alpách roste ve výškách přes 1 800 m n.m. Je to jedna z nejskromnějších dřevin. Je velmi světlomilná, dřevo má žluté až načervenalé, dosti tvrdé, tuhé a pružné. Používá se v nábytkářství, řezbářství apod. Lípa americká – Tilia americana se vysazuje v parcích, mezi ostatními lípami vyniká svými velkými listy(10 - 12cm), spodní strana listů je hladká a světle šedě zbarvená. Kvete koncem června, květy má světle žluté, s pěti korunními lístky. Květy krásně voní, rostou v převislých chomáčích až po deseti, každý chomáč má protáhlý palist až 10 cm dlouhý. Plody jsou kulovité , světle šedozelené. Strom pochází z východní části Severní Ameriky. K nejkrásnějším stromům v Kolářových sadech patří liliovník tulipánokvětý Liriodendron tulipifera, v nejnovějších odborných publikacích uváděný pod českým názvem lyriovník či tulipánovník. Je to statný strom až 30 m vysoký, vytváří pyramidální nahoře zaoblenou a poměrně rozkladitou korunu světle zeleného vzhledu. Listy jsou až 15cm dlouhé, stejně široké, na podzim krásně zežloutnou a opadají, mají nezaměnitelný čtyřlaločnatý tvar, báze čepele je uťatá. Svrchní strana listu je intenzivně zelená, rub světleji zeleně zbarvený. Oboupohlavní květy jsou tulipánovitého tvaru, jsou až 6cm dlouhé s devíti okvětními lístky (tři jsou zelené, ohrnuté, šest světle zelených s oranžovými pruhy u báze), četné tyčinky s dlouhými oranžovými prašníky jsou uspořádány do spirály. Kvete v červnu až v červenci. Plody sestávají z několika okřídlených semen a vytvářejí šišku z kopinatě a čárkovitě tvarovaných jednotlivých plodů - nažek, v době zralosti se plodenství rozpadá a semena jsou roznášena větrem. Strom pochází z východní části Severní Ameriky, do Evropy se dostal poprve v sedmnáctém století. Používá se jako okrasná dřevina, ale i v pokusných výsadbách jako užitková pro papírenský průmysl. Liriodendron tulipifera je blízkým příbuzným šácholanu - magnolie, patří do čeledi šácholanovitých. Nenápadný stromek je vilín virginský – Hamamelis virginiana. Patří do čeledi vilínovitých, tato čeleď je vývojově velmi stará, její zástupci jsou známy již z křídy. Vilín virginský má listy podobné listům lísky, květy jsou čtyřčetné, světle žluté, pentlicovité, úzké. Pozoruhodné je, že kvete pozdě na podzim a plody zrají až v příštím roce. Plody jsou tvrdé dvoupouzdré tobolky. Vilíny jsou pomalu rostoucí dlouhověké dřeviny. Listy a kůra jsou léčivé.
Spitznerovy sady se nacházejí v centrální části města v prostoru původního hřbitova, přiléhajícího ke kostelu sv. Petra a Pavla. Park byl od založení botanické zahrady v roce 1932 její dendrologickou částí. Tato část botanické zahrady byla vyřešena sadově. Stromy a keře, které náležejí k téže rostlinné čeledi byly vysázeny tak, že tvořily samostatné skupiny. Byly v nich zastoupeny stromy a keře domácí i cizokrajné, které bývají pěstovány často v našich zahradách a parcích. Celý obvod arboreta byl omezen obvodovou zídkou. V centrální části parku dosud stojí kaple, kterou bude třeba rekonstruovat. V roce 1948 se botanická zahrada stala součástí Oblastních komunálních služeb, později pak přešla do správy Hospodářského podniku města Prostějova.. Její dendrologická část, dnešní Spitznerovy sady o rozloze 0,6ha byla zařazena do veřejné parkové zeleně. Uhynulé stromy nebyly nahrazovány novými a tím došlo k ochuzení a celkovému snížení hodnoty parku. Václav Spitzner, jehož jméno park nese, se narodil 23. 9. 1852 v Berouně. Po absolvování gymnázia studoval přírodní vědy na Karlově univerzitě v Praze. Ve školním roce 1877-78 byl povolán na českou zemskou reálku v Prostějově, kde působil až do své smrti. Zabýval se geologií, navštívil botanické a zoologické zahrady v různých zemích, jantarová ložiska u Královce, studoval mořskou baltickou flóru, zahradu ledovců v Luzernu. Prošel a prostudoval celou Moravu, nejdůkladněji probádal Prostějovsko a střední Moravu. Jeho práce byly publikovány v časopisech a sbornících, např. Vesmír, Časopis matice moravské, Věstník přírodovědného klubu v Prostějově a v dalších. Svá pojednání psal česky i německy. Samostatně vyšla jeho kniha Květena okresu prostějovského (1889). Jeho bohatý herbář byl v roce 1897 uložen v městském muzeu, odkud byl věnován Masarykově univerzitě v Brně. V.Spitzner publikoval svá hodnotná pojednání ve výročních zprávách prostějovské reálky. Pro město Prostějov měly velký význam i jeho geologické studie. Byl zakladatelem a prvním předsedou Klubu přírodovědeckého v Prostějově, klub vznikl v roce 1898 a profesor Spitzner byl jeho předsedou až do své předčasné smrti 9. ledna 1907 v Prostějově. Spitznerovy sady jsou rozlohou malé, ale můžeme v nich pozorovat mnoho zajímavých stromů. O některých z nich si povíme podrobněji v následujících řádcích. Najdeme zde jínan dvoulaločný, s kterým jsme se již seznámili v části věnované Smetanovým sadům. V parku roste tis červený - Taxus baccata, který náleží k nejdéle žijícím jehličnanům. V mládí roste poměrně rychle, ale později velmi pomalu a může pak dosáhnout stáří až 200 let. Příležitostně tvoří i keře. Kůra je hnědá, hladká a loupe se. Jehlice jsou čárkovité, až 3 cm dlouhé, na konci zašpičatělé, ale nepíchají, jsou měkké. Na líci jsou tmavozelené, na rubu světlejší. Na větévkách jsou uspořádány pravidelně do dvou řad. Tis je dvoudomý, samčí jehnědy jsou nažloutlé, samičí květy jsou velmi malé, zelené, podobné listovým pupenům. Plod je nepravá bobule s masitým svítivě červeným míškem, složeným ze sladké hlenovité dužniny. Dužnina obklopuje vlastní plod. Všechny části tisu, kromě míšku, jsou jedovaté, obsahují alkaloid taxin. Původní areál tisu červeného zahrnuje mírná podnebná pásma Euroasie a severní Afriky. V přirozených porostech je chráněný. V Harmanecké dolině na Slovensku je největší soustředění tisů - asi 200 000 jedinců. Dřezovec trojtrnný – Gleditsia triacanthos je statný strom s rovným kmenem a větvemi porostlými mohutnými oblými trojdílnými hnědočervenými ostny. Listy jsou zpeřené, až 25cm dlouhé, s četnými malými lístečky. Lístečky jsou jasně zelené, na podzim zežloutnou. Kvete v červnu, květy jsou drobné, motýlovité, oboupohlavní, ve vzpřímených hroznech. Plody jsou lusky, ploché, červenohnědé, převislé, často zkroucené, až 30 cm dlouhé a 3 cm široké, zůstávají dlouho viset po podzimním opadání listů. Dřezovec pochází z východního pobřeží Severní Ameriky. Dřevo má velmi tvrdé a hodnotné, používá se hlavně v řezbářství, lusky bývaly dříve pomocnou surovinou v textilním průmyslu při ustalování barev. Oba popsané druhy dřevin můžeme najít i v jiných prostějovských parcích. Další dřevinou je nahovětvec dvoudomý – Gymnocladus dioica , můžeme jej najít pouze ve Spitznerových sadech, Smetanových sadech a v botanické zahradě a to vždy jen po jednom jedinci. Strom má tmavohnědou hrubou kůru s šupinatými hřebeny. Listy jsou dvakrát zpeřené, až 1 metr dlouhé s četnými vejčitými lístečky. Květy jsou bělavé, vonné, v kuželovitých latách, samčí až 30cm dlouhé, obvykle na oddělených rostlinách. Kvete v květnu a v červnu. Plod je veliký kožovitý červenohnědý lusk, až 25 cm dlouhý. Strom pochází ze střední a východní části USA. Křehovětvec žlutý – Cladrastis lutea má zpeřené listy se 7 – 11 eliptickými až vejčitými celokrajnými lístečky, konečný je největší, na líci jsou jasně zelené a po obou stranách lysé, na podzim se zbarví do jasně žluté barvy. Květy jsou bílé, aromatické a rostou ve velkých převislých latách až 45cm dlouhých. Kvetou na začátku léta. Plod je zploštělý hnědý lusk, až 10cm dlouhý. Strom pochází z jihovýchodní části USA, v přírodě se vyskytuje velice vzácně. Dřevo poskytuje žluté barvivo. Dřezovec, nahovětvec a křehovětvec patří do čeledi bobovitých , v nejnovější odborné literatuře najdeme označení Leguminosae V parku dále můžeme najít jerlín japonský, šácholan Soulangiův, jírovec červený, pajasan žláznatý, habr obecný, jilm vaz, morušovník černý, červenolistou formu myrobalánu, dřín obecný, lípy, javory a jasany. Z jehličnanů borovici lesní i černou, jedli stejnobarvou, douglasku Menziesovu Franco a další. Již, bohužel, nenajdeme některé zajímavé stromy, která tam dříve rostly. Z nich si připomeňme např. břestovec a lípu střihanolistou.
Je to nejhodnotnější přírodní celek na území města. Podle současné legislativy je tento prostor chráněn jako významný krajový prvek Niva Hloučely a představuje vymezený a funkční biokoridor. Jsou to rozsáhlé porosty vysoké i nízké zeleně v povodí říčky Hloučely, která od severu obtéká Prostějov. Rostou zde všechny tři domácí druhy jilmů, z rostlin např. kruštík okrouhlolistý, můžeme zde vidět kalouse ušatého, puštíka obecného i ledńáčka říčního . Založení lesoparku je spojeno se jménem Rudolfa Wolfa, část tohoto území nesla dříve jméno Wolfovy sady.
Rudolf Wolf se narodil 19. 1 1874 v Bystřici nad Pernštejnem, přestěhoval se s rodiči do Prostějova. V roce 1893 maturoval na prostějovské reálce a po absolvování vysoké školy technické v Praze se vrátil na prostějovskou reálku jako profesor chemie, matematiky a fyziky. Tam působil do roku 1927. Na odpočinek odešel do Brna, kde v roce 1940 zemřel. Byl horlivým sokolským pracovníkem a organizátorem, pracoval v městské samosprávě. Aktivně působil ve Vydavatelském spolku, který vydával knihy a týdeník Hlasy z Hané. Byl spoluzakladatelem krajkařského družstva které nezaměstnaným ženám opatřovalo práci a slušný výdělek. Do výroční zprávy reálky napsal v roce 1906 Pojednání o diamantu a jeho výrobě, publikoval v Živě články z chemickou tématikou a v roce 1909 získal patent k přípravě uhličitých a kyslíkových koupelí, který se osvědčil a jehož bylo užíváno v léčebných ústavech a sanatoriích.
Profesor Wolf v roce 1905 nabídl městské radě, že s pomocí Františka Havránka, správce hřbitova, osází břehy Hloučely stromy. Jeho návrh byl zamítnut. 3. 9. 1905 přinesly Hlasy z Hané článek Hloučela bude zalesněna, podepsaný „zpráva zahradnického odboru Nár. jednoty“, ve kterém se dočteme, že „…již po řadu let slyšeti mezi obyvatelstvem přání, aby pusté břehy Hloučely byly osázeny stromovím, a sl. městská rada se sama zabývala tou myšlenkou, chtějíc vyhověti potřebě naléhavé. Zahradnický odbor Nár. jednoty v Prostějově, chtěje prokázati městu nějakých služeb, třeba jen nepatrných, nabídl se sl. městské radě ku vysázení břehů jmenovaných. Městská rada uznávajíc prospěch i výhody toho, s radostí uvítala návrh jí podaný a přípisem svým oprávnila zahradnický odbor ku samostatnému osázení břehů Hloučely. Zahradnický odbor hned přistoupil k práci a nebude asi dlouho trvati, že vypracované plány předloží sl. městské radě ke schválení. Asi před třemi týdny požádal odbor sl. městskou radu, aby zažádala zemský výbor o darování 50 tisíc stromových sazenic, a jelikož, jak doufáme, přání tomu jest již vyhověno (neboť při pozdně podané žádosti nemohl by zemský výbor vyhověti), můžeme slíbiti, že ještě letos na podzim počne se s vysazováním stromů listnatých, na jaře pak se stromy jehličnatými, a nebude-li zvláštních nečekaných překážek, budou břehy Hloučely snad již do dvou roků úplně stromovím vysázeny.“
V Hlasech z Hané se ve zprávách z městské rady dočteme, že „… na schůzi městské rady dne 13. 10. 1905 bylo snešeno osázeti stromořadím ulici Radeckého, Na Příhoně, Mojmírovu, jakož i Hloučelu.“ Jaké zvláštní a nečekané překážky zabránily již schválený záměr tehdy uskutečnit nepodařilo se nám dosud zjistit. V roce 1910 se R. Wolf stal předsedou Sadařského a okrašlovacího spolku. Tohoto postavení využil k prosazení svého návrhu.
26. 2. 1914 povolila městská rada osázet na zkoušku břehy Hloučely. Povodí Hloučely bylo tehdy smetištěm, na které se vyváželo rumisko a odpad z celého města. Profesor Wolf se sám chopil koleček, pomáhaly mu desítky studentů. Později se podařilo získat majitele povozů z Prostějova a okolí. Bylo odvezeno tisíce fůr smetí a zpět přivezena dobrá hlína. Byly založeny cesty a stezky. Okresní stavební výbor zapůjčil parní válec, stavební firmy dodaly drť a písek a postavily přes vodu lávky. Bylo nutné zpevnit břehy a za Kosteleckou ulicí říčku regulovat.
Už v létě 1914 byly terénní úpravy hlavní části povodí provedeny a mohlo se začít s výsadbou. V první etapě bylo vysázeno 14 000 stromků. Později byly vysázeny další desetitisíce stromků - není to přehnaný údaj. Některé stromky se neujaly, mnoho stromků zničili lidé, Uvádí se, že během jedné noci ulámali neznámí vandalové vršky 7 000 stromků . Rudolf Wolf prý to komentoval slovy : “nejlepší prostředek je sázet, sázet a zase sázet, něco se přece uchytí a pomalu vzroste“.
Výsadbou práce neskončila, bylo potřeba vegetaci a komunikace udržovat, chránit sady před povodněmi, během sucha stromy zalévat. R.Wolf měl i další plány, chtěl zřídit parky se stromořadím, dětská hřiště, sluneční lázně a hudební pavilony. Mnoho stromů bylo vysázeno v období mezi válkami v letech 1930 – 1931.
Na konci druhé světové války byly sady těžce poškozeny. Ustupující nacisté vykáceli množství stromů a terén rozryli zákopy. Po osvobození byly nejtěžší rány zaceleny. Správu oblasti převzala Lesní správa, úsilí o rekreační vybavení ustala, byla prováděna pouze údržba. V roce 1966 přešla správa na město, které péčí o povodí Hloučely na katastru města pověřilo Technické služby města Prostějova. Byl vypracován projekt na postupnou úpravu a na ploše 20 000 m2 byla vybudována v následujících letech sportoviště, brouzdaliště, lavičky, houpačky, prolézačky a pískoviště. Bylo vysázeno 10 000 dalších stromků, z nich však zůstala zachována pouze třetina. V roce 1984 bylo v povodí Hlučely mezi Mostkovicemi a Vrahovicemi evidováno 79 390 listnatých a 3 300 jehličnatých stromů.
V současné době udržují lesopark Technické služby města Prostějova v úseku mezi Kosteleckou a Olomouckou ulicí. Podle smlouvy uzavřené mezi městem a regionálním sdružením Iris Českého svazu ochránců přírody pečují o úseky od Tiché po Kosteleckou ulicí a od Olomoucké ulice po soutok Hloučely s Romží ochranáři podle projektu ČSOP: Ochrana lesních společenstev. S podporou komise životního prostředí města provádějí údržbu, úklid odpadků, sečení. Kácejí topoly a akáty, vysazují, lípy, jasany. jilmy a olše.
O založení botanické zahrady snažil se, bohužel neúspěšně, již zmíněný profesor prostějovské reálky Václav Spitzner Po jeho smrti v roce 1907 jeho záměr prosazovali jiní profesoři reálky, především Rudolf Wolf a František Cvetler, dále MUDr. Jaroslav Mathon a správce městských sadů František Havránek, ale ani ti nebyli úspěšní. Teprve až v roce 1932 městské zastupitelstvo rozhodlo využít pozemků bývalého hřbitova a pozemků v ulici Lazarety. V době hospodářské krize byla možnost dát práci při budování botanické zahrady nezaměstnaným. V roce 1933 bylo zřízeno Kuratorium pro botanickou zahradu v Prostějově, jehož členy se stali profesoři botaniky prostějovských středních škol, další odborníci a nadšenci. Ustavující schůze kuratoria se konala 24.3.1933 a řídil ji starosta města Jan Sedláček. Vypracování projektu zahrady bylo svěřeno Františkovi Havránkovi. Zvláštností je, že zahrada byla založena a je dosud spravována městem. Botanické zahrady byly většinou zakládány školami nebo spolky. Botanická zahrada byla zaměřena na prezentaci regionální flóry (Kosíř, Předina, Grygov, Hněvotínské skály). 9. 9. 1934 předal starosta města slavnostně botanickou zahradu předsedovi kuratoria. Vztah města k botanické zahradě byl velmi dobrý, finančně byla dobře zabezpečena. Je škoda, že v ní není a nebyl skleník. Ve druhé polovině třicátých let byl součástí zahrady i zookoutek. V roce 1938 bylo na ploše 1,5 hektaru 3311 druhů rostlin. Válečná léta zahradu těžce postihla, nacházela se v těsném sousedství kasáren, ve kterých byli němečtí vojáci. V letech 1944/45 byla prakticky zničena. Po osvobození byla sice obnovena, nikdy však už nedosáhla původního rozsahu. Jednou z příčin byla skutečnost, že během krátké doby se vystřídalo v jejím řízení několik různých orgánů. V roce 1966 se zahrada stala součástí městských parků a přešla pod správu Technických služeb města Prostějova. Velkým úsilím se podařilo obnovit některé plochy, zarostlé plochy byly vyčištěny, cesty rozšířeny a zpevněny, některé rody druhově doplněny, rostliny překlasifikovány a označeny jmenovkami. V roce 1989 hrozilo, že botanická zahrada bude přemístěna, ale nebylo jasné kam, bylo nebezpečí, že pozemek bude připojen k sousedním kasárnám. Prostějovská pobočka ochránců přírody a především studentská organizace ochránců přírody na gymnáziu J. Wolkra se tehdy všemi možnými způsoby snažily botanickou zahradu zachránit. Tehdejší socialistické ministerstvo obrany nás angažované v odpovědi na náš dopis označilo lichotivě za pacifisty. Naštěstí přišel konec komunismu. V roce 1990 doznala zahrada malé změny. Byla k ní přičleněna plocha, na které byl vybudován nový vchod a sociální zařízení. Zahrada je přístupná veřejnosti od března do října. Skladba rostlinného materiálu je dnes v zahradě přizpůsobena požadavkům výuky základních a středních škol, ale i požadavkům specialistů z řad zahrádkářů. Přicházejí i posluchači vysokých škol. Prostějovská botanická zahrada je překrásná na jaře, v létě i na podzim. Především díky neúnavné péči paní Marty Dvořákové, která je špičkovou odbornicí v systematické botanice, v Prostějově jednoznačně nejlepší. Botanická zahrada je zařazena do mezinárodního seznamu botanických zahrad od roku 1986. Všimněme si některých zajímavých dřevin v naší zahradě. Brzy na jaře překrásně kvetou šácholany, známější jako magnólie - Magnolia obovata, žlutými květy kvete už známý liliovník tulipánokvětý - Liriodendron tulipifera, zajímavými listy, ale především růžovými květy nás okouzlí zmarlika Jidášova - Cercis siliquastrum. Velmi vzácný je Rohanův buk střihanolistý - Fagus sylvatica var. atropurpurea f. rohani, najdeme zde klokoč zpeřený -Staphylea pinnata s kulovitými dekorativními plody. Z jehličnanů vybíráme metasekvoji tisovcovitou - Metasequoia glyptostroboides; pochází z východní Ćíny. V roce 1941 japonský paleobotanik Shigeru Miki poprvé popsal rod Metasequoia, považovaný za vyhynulý koncem pliocénu, podle fosilních podkladů - listových zkamenělin nalézajících se ve slojích hnědého uhlí. Téhož roku pak objevil jiný botanik ještě žijící jedince se stejnými rodovými znaky. Tento nově objevený druh byl pojmenován Metasequoia glyptostroboides. V roce 1948 byla semena rozeslána botanickým zahradám a školkám v celé Evropě. Strom má na kmeni pod každou větví hlubokou a širokou prohlubeň, kůra se odlupuje, větve sahají až k zemi. Jehlice jsou měkké, řídké, dvouřadé, až 4cm dlouhé, svrchu modrozelené, na rubu světle zelené. Samčí květy jsou nící, nazelenalé samičí květy jsou šištice na dlouhých stopkách. Plody jsou téměř kulovité, o průměru asi 15cm, zelené, na dlouhých stopkách. Jehlice jsou na podzim červenožluté, později opadají. Není možné vyjmenovat všechny zajímavé dřeviny v botanické zahradě, protože by bylo nutné vyjmenovat všechny, které tam rostou. A navíc tam najdeme mnoho zajímavých a krásných bylin. Nedá se nic dělat, musíte se tam jít podívat.
V roce 1900 byl v Prostějově založen nový městský hřbitov a přestalo se pochovávat na starém u kostela sv. Petra (dnes sv. Petra a Pavla). V roce 1931 vyšla nákladem správy hřbitovní útlá knížka od P. Františka Starého, hřbitovního kněze, nazvaná Městský hřbitov v Prostějově. Z této publikace vybíráme: “Na jih asi 10 minut od města Prostějova, po levé straně silnice k Brnu, rozkládá se veliký městský hřbitov. Byl zřízen r. 1900 v nynější výměře 7,7261ha na dřívějších úrodných polích prostějovských měšťanů. Hřbitov jest zároveň největším a nejkrásnějším městským sadem. Poloha hřbitova je volná a otevřená, uvnitř hřbitova i v jeho okolí je úplná rovina, jež se jen na jihu povlovně zvedá do žešovského kopce. Půda na hřbitově je na jeden metr do hloubky černá lehká ornice, ve spodu je žlutý jíl, doleji štěrk a pod ním vrstvy neogenové šedivice až do hloubky 173 m, jak bylo zjištěno r.1886 při vrtu blízké artézské studně ve veřejné nemocnici. V žlutici byla nalezena asi r. 1906 mamutí stolička a kost, uložené nyní v městském museu. Vchod na hřbitov je od západu vysokou, krásně kovanou železnou branou a dvěma pobočnými brankami, všechny tři brány jsou zasazeny v obloucích mohutného portálu, jehož vnější stěny jsou ozdobeny štukovými reliéfy andělů, písmeny alfa a omega L.P.- 1900 a nápisem na násloupí ‚Městský hřbitov‘. Na vrcholku štítu sedí křídlatý anděl s dlouhou trubkou.“ Plán na úpravu a rozdělení hřbitova vypracoval městský stavební úřad, rostlinnou úpravu navrhl i provedl hřbitovní správce František Havránek. Všechna stromořadí i skupiny keřů byly vysázeny roku 1900 a v letech dalších a byly většinou koupeny ze školek V. Maška v Turnově. Okrasou hřbitova jsou arkády postavené uprostřed hřbitova podle plánů městského stavebního úřadu od prostějovského architekta Čeňka Venclíka v letech 1902 a 1907. Velké mrazy v zimě roku 1929 zničily nebo poškodily mnoho stromů a keřů, zároveň však ukázaly, které druhy dřevin jsou pro místní klimatické podmínky vhodné. V roce 1930 byl postaven skleník a 30.11.1930 byla slavnostně městskou radou otevřena zimní zahrada. Podél stěn byly rozmístěny skupiny tropických rostlin, z nichž mnohé byly vzrostlé a staré šedesát i sto let. Rostliny byly označeny bílými štítky s latinskými i českými názvy. V zimní zahradě mohli návštěvníci vidět např. datlovníky, palmy arekové i vějířové, cykasy, banánovníky, agave, strelicie, vavříny, blahovičníky a mnoho dalších. Ve středu zahrady byla elipsovitá nádržka s jemným vodotryskem ve skalce osázené šáchorem, brčálem a jinými vodními rostlinami, ve vodě plavaly zlaté rybky. V roce 1931 bylo na hřbitově zřízeno popelnicové pole, v jehož sousedství bylo postaveno v roce 1932 podle projektu arch. Václava Jeřábka kolumbarium. Po druhé světové válce byl hřbitov ve velmi špatném stavu, technický stav se zhoršoval do neúnosné míry a tak v sedmdesátých a osmdesátých letech začaly první stavební práce. Podle projektu Ing. arch. Blahoslava Adamíka byla v roce 1977 na východním okraji hřbitova postavena obřadní síň. Další stavební činnost byla zahájena až po delší době. V letech 1988–89 byly vybudovány bezprašné komunikace v hlavních alejových cestách. Od počátku devadesátých let město hřbitovu věnovalo velkou pozornost a péči. V roce 1991 byla zřízena vsypová loučka. Městský hřbitov v Prostějově je kulturní památkou a je registrován v Ústředním seznamu kulturních památek ČR. Od doby svého založení se do značné míry změnilo dendrologické složení stromových alejí i ostatní vegetace. V posledních letech jsou intenzivně obnovovány stromové aleje, které hřbitov dělí na jednotlivé části a tvoří jeho celkovou kompozici. Veškeré zásahy jsou konzultovány s odbornými pracovníky Památkového ústavu v Brně. Vzhledem ke změněným stanovištním podmínkám, dříve nerozšířeným chorobám a škůdcům je nutné změnit sortiment dřevin vysazovaných v alejích. Přesto je zachovávána zásada, aby aspoň tvar stromů zůstal co nejvíce podobný původní výsadbě. Do současnosti se druhově nezměněna dochovala pouze hlavní osa. Tu tvoří čtyřřadá alej lip - Tilia euchlora a Tilia platyphylos, za ústředním křížem, kde odbočují příčné aleje buků - Fagus silvatica Atropurpurea (vpravo) a smrků - Picea abies (vlevo), přecházející ve dvouřadou. Původní příčná hlohová alej před arkádami, vedoucí od severní po jižní stranu hřbitova, byla vysázena okrasnou višní chloupkatou – Primus subhirtella ‚Autumnalis Rosea‘. Višeň má množství nádherných růžových květů, a to již koncem zimy a někdy také v témže roce na podzim. Původní dvojřada smutečních bříz - Betula pendula ‚Youngii‘ na cestě, směřující za arkádami vpravo, byla nahrazena stejným druhem, protože smuteční břízy jsou svým tvarem nenahraditelné. Na cestě vlevo byly vysazeny jeřáby. Dál za ústředním křížem dojdeme k další křižovatce; vpravo jsou vysazeny okrasné hrušně - Pyrus calleryana ‚Chanticleer‘, které mají pravidelný kuželovitý vzrůst, kvetou bíle a listy mají na podzim purpurové, vlevo je stromořadí lip - Tilia euchlora, které starých asi padesát let. Podél východní hřbitovní zdi vpravo od hlavní aleje je v současnosti řada akátů Robinia inermis nahrazována bezplodým kultivarem jírovce červeného - Aesculus carnea ‚Briotii‘ s krásnými červenými květy. Vlevo jsou přibližně třicetileté buky Fagus silvatica Atropurpurea. Na cestě rovnoběžné s hlavní alejí (jižně) byla původně vysázená dvojřada pavie červené - Pavia rubra, stříhané do tvaru válce, nahrazena kultivarem habru obecného - Carpinus betulus ‚Frans Fontaine‘, který má úzce sloupovitý tvar. Vlevo (severně) od hlavní aleje, souběžně s ní, najdeme krátkou dvojřadu liliovníku tulipánokvětého - Liriodendron tulipifera. Významné jsou dřeviny, které hřbitov lemují. Vpravo od vchodu, podél západní zdi, jsou dožívající břízy - Betula pendula a modříny - Larix decidua. Podél jižní strany je alej javorů - Acer platanoides. Vlevo od vchodu, podél západní, ale také severní zdi byly vysazeny rychle rostoucí a odolné kultivary javorů - Acer platanoides ‚Emerald Queen‘ a jasanů - Fraximus excelsior‚ Westhoff‘s Glorie‘. Významná je i roztroušená stromová zeleň uvnitř jednotlivých hrobových skupin.
Projdeme se teď po Prostějově a jeho nejbližším okolí a seznámíme se s dalšími zajímavými stromy. Před prostějovským zámkem najdeme, bohužel již dožívající paulovnii plstnatou - Paulownia tomentosa. Je to vysoký strom se širokou korunou. Má listy až 30cm dlouhé a 25cm široké, v bázi srdčité, někdy laločnaté. Listy jsou na líci tmavozelené a pýřité, na rubu plstnaté. Oboupohlavní květy rostou v koncových latách, jsou 5 - 6cm velké. Mají pětizubý rezavě plstnatý kalich a podlouhlou zvonkovitou korunu barvy bledě fialové, uvnitř s tmavšími skvrnami a žlutými pruhy. Mají čtyři tyčinky a jeden pestík nevyčnívající z koruny. Kvete v dubnu až v květnu před rašením listů. Plody tvoří latovitá chudá plodenství. Plod je široce vejčitá tobolka, asi 3 - 4cm velká, v horní části přišpičatělá. Puká dvěma chlopněmi a obsahuje velké množství drobných, žlutohnědých, okřídlených semen. Paulovnie plstnatá pochází z Číny. Za zadním traktem zámku, na trávníku před knihovnou, roste jeden z mála stromů, kterým v našem městě přísluší označení „Památný strom“. Je to vzácně se vyskytující borovice ohebná - Pinus flexilis, v Prostějově roste jen tento jediný zástupce, v současné době, žel, usychající. Borovice ohebná má tmavošedou a rýhovanou borku. Mladé větvičky jsou velice ohebné, žlutozelené, později tmavší. Jehlice jsou po pěti ve svazečcích. Samčí květy jsou načervenalé, samičí šištice purpurové. Šišky jsou na konci větví skoro přisedlé, v mládí vzpřímené, později trochu převislé a 7 – 15cm dlouhé. Semena jsou vejčitá, smáčklá, mramorovaná, klíčí 6 - 9 dělohami. Od dalších pětijehlicových borovic se liší hladkými nezoubkatými jehlicemi, s výjimkou Pinus albicaulis, jejíž šišky se ale v době zralosti neotvírají jako u borovice tuhé a jsou menší. Borovice ohebná pochází z horských oblastí západní části Severní Ameriky. V Evropě se pěstuje od roku 1851. Další „Památný strom“ najdeme u kostela sv. Petra a Pavla. Je to nádherný jerlín japonský - Sophora japonica. Strom má šedohnědou kůru s vystouplými hřebeny. Listy jsou zpeřené, 12 - 15cm dlouhé, složené z 9 – 17 podlouhle vejčitých, na konci zašpičatělých lístků. Oboupohlavné květy rostou v širokých koncových latách, 15 - 30cm dlouhých. Květy jsou motýlovitého tvaru, bělavé nebo zelenavě bílé, 1 -1,5cm velké. Mají pětizubý zelený kalich, okrouhlou nebo opakvejčitou pavézu, to je ten největší z pěti korunních lístků, a 10 tyčinek při bázi spojených. Kvete v srpnu, plody rostou v širokých latách, jsou to polodužnaté zaškrcené lusky (struky) 3 - 7cm dlouhé, zelenavé až zelenožluté barvy. Patří do čeledi bobovitých (Leguminosae). Od příbuzného trnovníku akátu se liší tím, že je netrnitý, lístky jsou zřetelně zašpičatělé, lusky zaškrcované. Je přirozeně rozšířen v Číně a Koreji. Jerlín japonský najdeme i v prostějovských parcích, převislá forma je v Kolářových sadech. Další „Památný strom“ najdeme u prostějovské sokolovny. Je to statný jírovec maďal Aesculus hippocastaneum. Je to vysoký strom s hustou korunou. Pupeny má vejčitě kuželovité, silně lepkavé. Listy jsou vstřícně postavené, dlanitě složené, tvořené 5 - 9 lístky. Oboupohlavné květy rostou ve vzpřímených latách na konci větví. Květy jsou souměrné, 4 - 5 četné, složené ze zvonkovitého kalichu a bíle zbarvených, červeně a žlutě skvrnitých korunních plátků. Má sedm nestejně dlouhých tyčinek. Kvete začátkem května. Plody jsou zelenohnědé masité ostnité tobolky, pukající 1 -3 chlopněmi. Uvnitř jsou 1 - 3 bochníkovitá semena (kaštany), leskle červenohnědá se širokou kruhovitou bělavou stopou. Původním areálem jírovce maďalu je Balkánský poloostrov (Makedonie). Nepříjemný škůdce, klíněnka jírovcová, jejíž housenky prožírají v listech chodbičky a zaviňují jejich předčasné hnědnutí již v letních měsících, způsobuje v posledních letech vážné problémy. Kaštany obsahují saponin, dříve se používaly jako čistící prostředek. Obsahují také škrob a mohou v omezeném množství posloužit jako potrava pro zvířata, například – jak již jméno napovídá – pro koně. Rozemleté klíčky se používají v kosmetickém průmyslu. Největší cenu má však jírovec maďal jako okrasná dřevina, a to pro impozantní korunu a každoroční jarní kvetení, které představuje vždy nepřehlédnutelnou událost. Mezi dvanáct finalistů v celostátní soutěži Strom roku 2003 se dostal „Památný strom“- lípa srdčitá - Tilia cordata, která roste u mlýna v Domamyslicích. Je asi pět set stará, vysoká 22 metrů a v obvodu měří 520 cm. Lípa srdčitá patří spolu s lípou velkokvětou (Tilia platyphylla), kterou už známe ze hřbitova, k domácím druhům. Lípa srdčitá se od lípy velkolisté liší tím, že má listy na rubu modrozelené s rezavými chloupky a plody má kulovité, s tenkým, rozmačknutelným osemením. Ujdeme-li asi 150 kroků od domamyslické lípy směrem k Mostkovicím uvidíme na pravé straně cesty mohutný jilm vaz - Ulmus laevis, který je rovněž označen jako „Památný strom“. Tento strom roste již mimo prostějovský katastr. Má šedou kůru, letorosty jsou lysé, leskle světlehnědé nebo olivově zelené. Listy jsou střídavě postavené, vejčité, při bázi silně asymetrické, na obvodu dvakrát pilovité se zuby dopředu zakřivenými. Svrchní strana je hladká, rubová pýřitá. Pěti až osmičetné oboupohlavné květy rostou ve svazečcích na delších květních stopkách. Plody jsou dlouze stopkaté visuté nažky uprostřed eliptického silně brvitého křídla. Jilm vaz je stromem střední a východní Evropy. Snáší dobře i dlouhotrvající záplavy. Nejkrásnějším zástupcem rodu platanů v Prostějově je platan javorolistý Platanus X acerofolia, který najdeme na břehu rybníka v Krasicích. Platan javorolistý má v mladí kůru hladkou, ve stáří tenkou borku, která se na podzim odlupuje ve velkých deskovitých šupinách. Po odloupnutých šupinách má kmen žlutoolivovou barvu. Listy jsou dlanitě laločnaté, mají dlouhé řapíky. Jednodomé květy jsou shloučené v kulovitá květenství, visící na stopkách. Samčí květy mají po 3 – 8 tyčinkách, samičí květy jeden pestík s větším počtem červených dlouhých blizen. Kvete v dubnu až začátkem května, současně s rašením listů. Plody jsou kulovitá souplodí složená z nažek, visící po 1 – 3 na dlouhých stopkách. Mohutné platany javorolisté si můžeme prohlédnout i ve východní části Smetanových sadů. Tento druh platanu je považován za křížence platanu východního a západního nebo za varietu platanu východního. Je mrazuvzdorný, značně odolný vůči prachu a kouři a proto se hodí do městských výsadeb. Na několika místech v Prostějově roste hlošina úzkolistá - Eleagnus angustifolia, které se říká česká oliva. Nádherné hlošiny jsou ve Vrahovické ulici naproti plynárně. Strom má vláknitou šedohnědou podélně brázditou kůru. Letorosty jsou stříbřitě bíle chloupkaté, podobně jako spodní strana listů. Listy jsou uspořádány střídavě, jsou kožovité, nikoliv ale tuhé. Svrchní strana je šedozelená se slabě stříbřitým leskem. V paždí listů rozkvétají na krátké stopce oboupohlavné květy v párech nebo po třech. Jsou zvonkovité, nažloutlé dosti nenápadné a mají čtyři korunní plátky a krásně voní. Plod je nažloutle zelená nepravá peckovice, uvnitř má hnědou vřetenovitou pecku. Hlošina úzkolistá je přirozeně rozšířena přes Středomoří do Malé Asie a jižní částí Ruska až do Číny. Mnoho zajímavého se dá povědět o pajasanu žláznatém - Ailanthus altissima, stromu, který zahradníci příliš nemilují. Můžete si jej prohlédnout například na Floriánském náměstí před lázněmi. Pajasan žláznatý je strom 15 – 20 metrů vysoký. Má šedohnědou kůru se světlými pruhy. Střídavé složené listy jsou až 90 cm dlouhé, lichozpeřené, tvořené až 15 páry krátce stopkatých oválně kopinatých zašpičatělých lístků. Listová čepel je plstnatě chloupkatá a opatřená malými žlázkami, které zodpovídají za její nepříjemné aroma. Nažloutlé květy jsou uspořádány ve vrcholových latách. Každý pajasan žláznatý vytváří květy oboupohlavné a samčí nebo samičí. Takovým stromům se říká mnohomanželné. Plody jsou kopinatě stočené nažky, sedící uprostřed křidélka. Pajasan žláznatý roste dnes v Evropě v lesích, podél řek, na železničních náspech, svými kořeny se může zachytit téměř všude, dokonce i na stavební suti a na zdech rozpadlých budov. A to je důvod, pro který není zahradníky oblíben. Strom pochází z mírného podnebného pásma Číny. Když byl tento druh v 18. století zaveden do Evropy, byl v botanických zahradách zvláštností. Brzy se ale rozšířil z Anglie přes střední a východní Evropu až do oblasti kolem Středozemního moře. V 19. století se objevily pokusy nahradit epidemií drasticky zdecimovaného bource morušového příbuzným bourcem pajasanovým a tato dřevina se ještě dále rozšiřovala. Bourec pajasnový se však ukázal pro hedvábnictví jako nevhodný, protože se nedokázal přizpůsobit evropským klimatickým podmínkám. Za povšimnutí stojí na Floránském náměstí katalpa trubačovitá Catalpa - bignoides. Tento strom má široce vejčité, až 25cm dlouhé a 20cm široké, na bázi srdčité listy, na konci s krátkou špičkou. Květy jsou zvoncovité, 5cm dlouhé, dvoupyské. Jsou bílé, se žlutými a purpurovými skvrnami, rostou ve velkých vzpřímených vonných latách. Plody jsou úzké válcovité nící tobolky až 40cm dlouhé. Tobolky jsou zpočátku zelené, později černohnědé a zůstávají i po uvolnění semen na větvích dlouho do zimy. Katalpa trubačovitá pochází z jižní a východní části USA. Před lázněmi roste nevelký žanovec měchýřník - Colutea arborescens. Tato dřevina má střídavě postavené lichozpeřené listy, velké motýlovité (náleží k čeledi Leguminosae) žluté oboupohlavné květy, které rozkvétají v chudých úžlabních hroznech. Plody jsou měchýřkovité blanité lusky. Na náměstí T.G. Masaryka před Priorem si všimněme lípy americké - Tilia americana, a dubu letního - křemeláku - Quercus robur var. Fastigiata. Má šedou kůru, u stromů starších 20 – 25 let se tvoří šedohnědá až černá, hluboce brázditá borka. Listy jsou střídavě postavené, obvejčité, mělce laločnaté, lysé, krátce řapíkaté,
naspodu srdčitě vykrojené ve dvě ouška. Opadávají pozdě na podzim, některé až následujícího jara. Květy se rozvíjejí současně s listy a jsou jednodomé. Samčí květy jsou převislé zelenožluté jehnědy, samičí s velkými červenými bliznami jsou nahloučené po 2 – 5 na dlouhé stopce. Plody, stopkaté žaludy, jsou uložené v číškách. Původní areál dubu letního zahrnuje Evropu a Kavkaz. Již v antických dobách se přírodní porosty dubu letního všestranně využívaly pro jeho trvanlivé tvrdé dřevo a také pro žaludy, které představovaly ve středověku výživné krmivo pro volně pobíhající prasata. Všechny druhy dřevin, se kterými jsme se seznámili v této části seriálu, můžeme v Prostějově vidět i na jiných místech, s výjimkou, jak už bylo uvedeno, borovice ohebné. Některé zajímavé dřeviny jsou v poslední době vysazovány v ulicích našeho města. Například ve Dvořákově ulici byly vysazeny katalpy, v Anenské liliovníky, ve dvoře radnice už roste mladá paulovnie. V Prostějově je mimo parky, o kterých jsme si povídali, ještě mnoho dalších parků a parčíků, ale o těch snad až někdy příště. Závěrem bych chtěla poděkovat za informace a cenné rady, které mi poskytli pan Josef Jankúj z Technických služeb a paní Marta Dvořáková z botanické zahrady.
V Prostějově v létě 2003, Anna Švécarová